Výstup na Pico Ruivo (1862 m) - nejvyšší horu Madeiry

Ostrov věčného jara nebo zelený subtropický ráj, to by podle reklamních sloganů měla být Madeira, ostrov náležící Portugalsku. Při troše fantazie jím opravdu je. Charakter ostrova se od pevninského Portugalska (ostrov je téměř 1000 km vzdálený od Lisabonu) velmi liší. Je sopečného původu a díky silným erupcím tomu odpovídá i jeho reliéf. Je těžké se rozhodnout pro roční období, ve kterém ostrov navštívit. Díky vyrovnaným denním teplotám, které se pohybují kolem 20°C, ostrov přitahuje návštěvníky po celý rok.

Mé zkušenosti jsou z podzimu 2006, kdy na ostrově panovalo velmi suché a teplé počasí, čehož jsme také s rodinou náležitě využili. Jasné a stabilní počasí totiž na ostrově bývá zřídkakdy. Není výjimkou deštivé počasí či velmi časté a silné mlhy, a to především ve vyšších nadmořských polohách. Ale nevěšte hlavu. Známou věcí je (a mám to vyzkoušeno), že to co platí pro jih ostrova nemusí platit pro severní část, takže klidně operativně změňte cíl cesty a na Pico Ruivo se vraťte třeba až to počasí dovolí.

Při výstupu na nejvyšší vrchol Madeiry - Pico Ruivo (1862 m n.m.) si můžete vybrat z několika možných variant. Zvláště oblíbenou trasou je hřebenovka z Pico do Ariero (1810 m n.m. - na kterém se nachází hotel s restaurací Pousada do Arieir), přes vrchol Ruiva do sedla Encumeada (hodně dlouhé a náročné). Bohužel k hotelu pod Arierem musíte stopem, taxíkem a nebo autem z půjčovny, což byl náš případ. Auto na parkovišti u hotelu (parking zdarma) nás však nutilo vrátit se náročnou stezkou z vrcholu Ruiva zpět a limitovalo nás v pokračování přes Achadu do Teixeira, kudy vede silnice do Santany a nebo třeba k již zmíněnému sedlu Encumeada.

Čekala nás tedy 7 - 8 km dlouhá náročná stezka z Pico do Ariero na Pico Ruivo (3 - 4 hodiny, a to bez větších přestávek). Bohužel tu samou porci jsme si museli k nelibosti celé squadry „vychutnat“ stejnou cestou zpět. Což bylo v neskutečném parnu, které jsme během treku měli, hodně demoralizující. Na druhou stranu stezka, vedoucí po úzkých hřebenech se strmými srázy, patří asi k těm nejpěknějším na ostrově, tak proč ji nejít hned dvakrát. Celý masiv totiž připomíná měsíční krajinu, která hraje plnou škálou různorodých odstínů okru. Zvláště působivé jsou odhalené všemi směry směřující vrstvy vyvřelé lávy.

Stezka je již budována od 60. let a je dobře značená a zajištěná, na strmých místech se lze přidržovat železného lana, tím se však podle mě trochu ztrácí ta pravá horská atmosféra. Je však nutno přiznat, že při frekvenci turistů, a to i těch opravdu hodně svátečních, je osazení exponovaných úseků „zábradlím“ pochopitelné. Začátek trasy na Pico do Ariero nelze přehlédnout. První úsek je vydlážděný a za pěkného počasí se po něm prohánějí davy skupin, všemožných věkových struktur a národností, které přivezou cestovky až na Ariero. Naštěstí většina z nich se otáčí již po 15 – 20 minutách na první vyhlídce - miradouru, kde také začíná již poněkud náročnější vyšlapaný chodník. V zápětí míjíme další vyhlídku, na které již v dálce můžeme rozeznat vrchol Ruiva. Celý masiv je díky sopečnému původu hodně členitý, tudíž se příliš neradujte z vystoupaných metrů, brzo již budete klesat. Terén je opravdu hodně divoký, ve strmějších stoupáních jsou vysekány schody do ne příliš pevného vyvřelého podloží, což ovšem náležitě prověří vaše kolenní klouby.

Stezka pokračuje podél stěny Pico do Cidrão, další horu Pico do Gato protíná krátký tunel. Pokud tedy máte sbalenu čelovku a ostatní si klepou na čelo, tak zde přichází vaše chvíle. Nutno říct, že čelovka ve vybavení při madeirských trecích je opravdu nezbytností. Tunely především na tzv. levádách (ale o tom někdy příště) nejsou totiž ničím výjimečným.

K sedlu Pico das Torres se cesta prodírá bujnou vegetací, kterou opětovně vystřídá soustava schodišť. Je to takový malý trénink na Petřínskou rozhlednu. Některé úseky si můžete zkrátit tunely, ty však byly při naší návštěvě v rekonstrukci, stejně jako některé exponované úseky chodníku. Tedy s místními dělníky bych fakt neměnil. Pokud se zrovna neschovávají před nesnesitelným žárem, tak tančí v dešti a nebo rozhánějí chuchvalce mlhy. Ke všemu veškeré práce i transport probíhá bez použití jakékoliv mechanizace.

Poslední úsek je krásný, ale poměrně dlouhý traverz zařízlý do úbočí Pico Ruiva. Ten už nás přivede do z dálky viditelného sedla s chatou Pico Ruivo (občerstvení, pitná voda zdarma před chatou). Odpočinek si necháváme až na zpáteční cestu a rychle v několika serpentinách stoupáme na vrcholové plató k obelisku. Zátiší s madeirskou vlajkou využíváme k povinným vrcholovým fotkám (některé bedekry dokonce slibují výhled na celý ostrov) a rychle utíkáme z již neskutečně rozpálené škváry zchladit žáhu. Natáčíme vodu v umývárně před chatou, doplňujeme nezbytné kalorie místní cukrářskou specialitou a prcháme zpět.

Vracíme se sice o par gramů lehčí, spálení a utahaní, ale pro nás středoevropany byl tento den plný nevšedních a opravdu netypických zážitků.

Lokalita: Madeira (Evropa) 

Náročnost: jednodenní trek, technicky snadné (na zádech se neslo jednoleté dítě), avšak fyzicky poměrně vyčerpávající.

Čas 3-4 hodiny jedním směrem (6-8 hodin celkem)

Jak se tam dostat: Z parkoviště u hotelu Pousada do Arieiro

[4] [5] [6] [7] [8] [9]
[10] [11] [12] [13]
[14] [15] [16]