Na to aby člověk šlapal po kolena v čerstvě napadaném sněhu do prudkého kopce musí být podle těch "ostatních" cvok. Co by ale řekli když by věděli, že to bylo v noci a výstup byl spojený s přespáním na nejvyšším vrcholu Krkonoš. Bivak na Sněžce bylo téma, které jsme se Scurim omílali donekonečna celou loňskou zimu, ale nějak nezbyl čas na to jej uskutečnit. Vzhledem k tomu, že omílání se opakovalo i pro tu zimu letošní, rozhodli jsme se vzít to za rázný konec a plán uskutečnit. Víkendy máme většinou oba dost plné a tak rozhodnutí padlo na středu.
Přibližně kolem půlnoci jsme vyrazili z parkoviště v Peci pod Sněžkou směr Růžohorky a již několik metrů za posledním stavením Pece dávalo jasně tušit, že výstup nebude záležitost pro žádné čajíčky.
Stezka byla pokrytá čerstvě napadaným sněhem a až na osamělou stopu nějakého snowboardisty-dobrodruha na ní nebyla ani šlápota. Ale i tak se nohy bořily po kotníky. Dodávám, že jsme od začátku zvolili velmi pozvolné tempo, neboť ani jeden z nás nechtěl dorazit nahoru propocený a v mraze okolo -8 stupňů se převlékat. Po nekonečném lesním úseku se konečně otevřel první výhled, ale současně zmizela i snowboardí stopa a před námi už byla jenom bílá peřina, kterou jsme museli krok za krokem prošlapávat. Tady už se bořily nohy až po kolena a tempo se hodně zpomalilo. Neznám horší chůzi než zapadnout každým krokem po kolena do sněhu. Snad jenom zapadnout po pás .... což nás čekalo zhruba o sto metrů dál , kde sněhová pokrývka nebyla vyfoukaná.
Místy bylo chůze přecházela v hrabání a bylo nutné používat i ruce. Navíc přišla malá dezorientace neboť přestože se tu oba ve dne dobře vyznáme, noc a kupa sněhu změní charakter lesa o hodně. Naštěstí projevil Scuri nebývalý orientační smysl a vrátil nás na správnou stezku. Rozumějte, ne že bychom neznali směr, ale po zapadané stezce se přece jenom jde snáze než někde mezi stromy v lese. Asi za hodinu a půl jsme dorazili na Růžohorky a pokračovali jsme po výseku stromů, který dával tušit silnici i když sněhový povlak nic takového nenaznačoval. Stopy ukazovaly že tu před námi někdo procházel. Později odkryly, že dotyčný byl patrně vlekař z lanovky na Růžové hoře a my si od její horní stanice museli opět prošlapávat cestu panenským sněhem. Nohy se bořily po kolena a přibližně každým třetím krokem jsme zapadávali i hlouběji. I po půlhodině chůze se Sněžka před námi tyčila stále stejně zlověstně velká. Obrys hory byl ještě umocněn září z měst na polské straně Krkonoš.
Po nějaké době se profil terénu zvedl a my začali stoupat do finále. Kůly obvykle označující cestu byly zapadané, občas koukalo jen půl metru a tak byly opravdu prachbídně vidět. Sníh se bořil do půlky stehen, ale cíl se pomalu přibližoval a i když jsem byl poměrně dost vyčerpaný, nebylo pomyšlení na návrat. Dojít jsme tam prostě museli. O něco výš ale vítr už sníh vyfoukal a tak výstup nebyl tak náročný. O to víc jsme byli vyčerpaní předchozím výstupem.
Na vrchol jsme dorazili lehce po třetí hodině ráno a po čtvrthodince vybírání si zašli místo na zastrčené terase u polské chaty - létajícího talíře. I když jsme byli chráněni před hlavními poryvy větru, nemohu říci, že by tu nefoukalo. Překvapilo mne, že celá chata svítí, ale na další úvahy už nebyl čas, protože jsme oba byli k smrti unaveni, vytáhli spacáky a karimatky a začali se kvapně chystat k spánku.
Vyměnil jsem Goretexovou bundu za fleece a boty vzal vedle sebe do spacáku - oblékat se do kamenných bot ráno prostě není možné. Při jeho zavírání se ovšem vyskytl problém se zamotanou látkou do zipu, ale zmrzlé prsty si s tím nedokázaly poradit. V rámci zachování tělesné teploty jsem musel použít nůž a látku naříznout ...... beztak mám už zálusk na nový spacák. Čistě pro informaci mám komfortní teplotu spacího pytle na -8 stupňů celsia, ale že bych se cítil nějak komfortně tak to ani náhodou. O uvedeném extrému -20 bych vůbec nemohl přemýšlet.
Po zhruba 40-ti minutách obracení, kdy jsem začal proklínat Scuriho který určitě spokojeně chrupe vedle zatímco já nemůžu usnout. Měl jsem úplně promrzlé palce a tak jsem se musel obout do bot. Současně s tím jsem vytáhl z batohu i bundu a oblékl si ji, protože jsem cítil zimu i na trup. To byl poměrně chytrý i když pravda nechtěný tah a za okamžik se tělo zapotilo v bundě, a už mi přestala být zima. Díky tomu jsem po několika minutách usnul.
Ráno ale rozhodně stálo za to. Scuri mě probudil po tom co si oběhl celý vrcholek a bavil se tím jak se klepu a vylézám ze spacáku. Osočil mne že zatímco já jsem spokojeně spal, on se obracel z boku na bok a nemohl usnout vůbec. Ujistil jsem jej, že jsem si myslel to samé a po rychlém sbalení a napití čaje z termosky jsme pokračovali obhlídkou vrcholu. Počasí bylo opravdu nádherné a tak jsem si opravdu dosyta užíval slunečního té trochy tepla, které prošlo přes mráz a mírný vítr. Jasná obloha, krásná viditelnost a nikdo nikde mi dávaly skoro zapomenout na zimu předešlých tří hodin.
Ještě naposled jsme se nahoře rozhlédli a potom jsme už začali sestupovat dolů do Pece. Díky nezapadaným stopám se šlo o poznání rychleji i když jsme se bavili tím, jak se naše stopa klikatí podle toho kdo a kde si zrovna všiml vyčuhujícího kousku tyče. Celý sestup až na parkoviště trval dvě hodiny musím říct, že vytápění sedaček v autě není vůbec nic špatného.